Jak se děti vyrovnávají s rozvodem rodičů

Vliv rozvodu na psychiku dítěte

Nikdo neuzavírá manželství s úmyslem se jednou rozvést. Mnoho harmonických soužití končí kolapsem v krátké době několika málo let. Rozvodem končí především první manželství. Narůstá počet dětí a dospívajících mladších 18 let, kteří zažili rozvod svých rodičů a žijí v převážné většině pouze s matkou, výrazně menší část z nich pouze s otcem. Miliony dětí v západním světě jsou každý rok postiženy rozvodem svých rodičů. 

Rozvod s sebou přináší mnoho emočních a jiných psychických následků jak pro rodiče, tak pro dítě. Děti, které zažily rozvod rodičů, jsou hluboce poznamenány na dlouhou dobu. Následky mohou přetrvávat do dospělosti. Podle některých výzkumů je u dospělých, kteří jako děti zažili rozvod rodičů, vyšší riziko zdravotních problémů. U dětí, které jsou nepřetržitě vystaveny domácímu násilí, se může rozvinout hluboce zakořeněná úzkost, nebo pocit nejistoty. Pokud rodiče nevysvětlí dostatečně důvod rozvodu, může si dítě vytvářet svůj vlastní scénář, podle kterého nejčastěji obviňuje samo sebe a spatřuje se jako důvod rozvodu. 

Rozvod rodičů znamená pro dítě traumatickou událost. Soudržnost rodiny a harmonický vztah rodičů zajišťující dítěti citově dostupný vztah k oběma rodičům, doposud poskytovaly dítěti jistotu a stabilitu. Tento příznivý stav je náhle a nepochopitelně přerušen. Dítě je vystaveno podmínkám, které jsou pro něj emočně obtížně zpracovatelné a náročné, v podmínkách, ve kterých se ocitnout nechtělo. Rozvod rodičů znamená do jisté míry ztrátu bezstarostného dětství a spontaneity. Trauma, kterému musí děti čelit, vyrovnávání se se smutkem ze ztráty jednoho z rodičů, náhlé narušení bezstarostného dětství, pocity viny, narůstající úzkosti a potřeba ochránit rodiče před nepříjemnými pocity to jsou vše neblahé jevy, jejichž dopady mohou ovlivnit více oblastí života dítěte nejen v daném okamžiku, ale i v budoucnosti.

Následky rozvodu jsou závislé na mnoha faktorech, z nichž nejvýznamnějšími jsou chování rodičů, dále věk a pohlaví dětí.  Pro děti je důležité udržovat kontakt s oběma rodiči. Absence, nebo udržování kontaktu rodiče s dítětem i po rozvodu závisí obvykle na kvalitě vztahů v rodině, na společně prožité zkušenosti, na míře chápání psychologických potřeb dítěte. Výzkumy ukazují, že děti, jejichž oba rodiče se zajímali o jejich potřeby, komunikovaly s nimi o situaci, pociťují méně negativní dopady rozvodu, a to v porovnání s těmi, kteří mohli komunikovat a po rozvodu měli kontakt pouze s jedním rodičem. Dopady rozvodu se v budoucnu a v dospělosti projevují zejména v těchto oblastech: sociabilita, navazování intimních vztahů, stupeň dosaženého vzdělání a vztahy s rodiči. 

Faktor věku dítěte ovlivňující zpracování rozvodu rodičů

Na straně dítěte je klíčovým elementem pro schopnost čelit traumatu jeho věk. Čím nižší bude věk dítěte v době rozvodu, tím masivnější mohou být negativní následky této události. 

Malé děti ve věku okolo 2 a 3 let si formují pouto k pečujícím osobám. Utvářejí si důvěru v to, že okolní prostředí a svět je bezpečné místo. Kolem tří let se díky rozvoji motoriky, lokomoce a řeči vzdalují od matky a zkoumají možnosti své samostatnosti. Rodič zůstává ale bezpečná osoba, ke které se vždy vracejí. Rozpadem rodiny zažívají ztrátu kontaktu s jednou z pečujících osob, na kterou mohou reagovat regresí, kdy se místo již naučených návyků uchylují k chování vývojově mladšímu (cucání palce, obtíže se spánkem, návyky stolování, kontrola svěračů apod.). Je to projev chování z nenasycené potřeby citu lásky a ochrany. Tyto projevy většinou do roka zmizí, ale po celý život může přetrvávat „hlad a nenasycenost“ v interpersonálních vztazích. Dlouhá separace od osoby, ke které si již vytvořily bezpečnou vazbu, může způsobit v budoucnu problémy v oblasti partnerských vztahů. 

Děti ve věku okolo 3 až 5 let se nacházejí v období, ve kterém se utváří vědomí jejich vlastní individuality. Zvnitřňují si obraz rodiče a rozvíjí se kapacita zachování vnitřního obrazu rodiče, který v danou chvíli není přítomen. Dítě začíná experimentovat s řečí i na úrovni pocitů a duševního stavu. Je to období, kdy si uvědomuje rozdílnost pohlaví a identifikuje se s rodičem stejného pohlaví. Rozvod rodičů může způsobit zažívání pocitu viny, úzkostné stavy. Pocity opuštění se mohou transformovat do smutku, depresí, sníženého sebevědomí. U větších dětí okolo 3 až 5 let jsou pozorovány už i agresivnější postoje současně s velkým strachem, nebo úzkostí. Rizikem je opět regrese, tedy ztráta již nabitých dovedností a návyků a propad na vývojově nižší úroveň. Ztráta rodiče odlišného pohlaví může mít negativní dopad na schopnost socializace dítěte. Většinou otec je ten, kdo dítě uvádí do širší společnosti a světa ve smyslu sociálním. Ztráta rodiče stejného pohlaví znamená ztrátu modelu pro identifikování se se svou genderovou rolí. 

Ve věku 6 až 8 let rozvíjejí děti vztahy se svými vrstevníky, postupuje morální vývoj, tedy vnímání v kategoriích správné jednání/špatné jednání, spravedlivé/nespravedlivé. Dítě vyspívá také v oblasti citového vývoje, rozvíjí se schopnost empatie a kontrola vlastních emočních stavů. Při rozvodu rodičů prožívají smutek, bolest a zároveň hněv, který již dokáží přímo vyjádřit. Zažívají strach a obavy ze ztráty rodičů. Pocity viny a sebeobviňování v tomto věku je ještě silnější než v předchozích obdobích. Často trpí různými psychosomatickými projevy jako je např. bolest hlavu, žaludku, astma. Může také dojít ke zhoršení školního prospěchu, rozvinutí poruchy pozornosti. Dítě může také projevovat snahu a pokusy ke znovuobnovení rodiny. Někdy k tomu může volit nevhodné způsoby chování (upoutávání pozornosti, zhoršení prospěchu, odmítání komunikace, apod.)

Dítě v období 9 – 12 let rozvíjí svoje zájmové činnosti a kromě školních kompetencí nabývá také kompetence v oblasti sportu, umění, sociálních vztahů. Uvědomuje si vlastní možnosti i limity, a to převážně ve vztahu s druhými. Rozvíjí svoje sociální vztahy mimo rodinu, mezi vrstevníky, v zájmových činnostech. V situaci rozvodu rodičů požaduje jasné vysvětlení. Snaží se pochopit rodiče, nebo jednoho z rodičů. Na druhé straně také může silně odsuzovat jednání obou rodičů, nebo jednoho z rodičů. Vnímá svou vlastní zranitelnost a zažívá odmítnutí. Reaguje smutkem, vztekem, prožíváním bolesti, viny. Může také prožívat stud za své rodiče v komunitě svých vrstevníků. Rizikem mohou být výkyvy ve školním prospěchu, symptomy úzkosti, deprese, panické ataky. Častým rizikem jsou i projevy antisociálního chování (útěky z domu, záškoláctví, malé podvody apod.). Z hlediska rodinných vztahů a jejich dalšího uspořádání je rizikovým je vytvoření koalice s jedním z rodičů a zavržení druhého rodiče. 

Ve věku adolescence mezi 13 a 18 lety se mladý člověk již psychologicky emancipuje, identita má již svou strukturu. Uvědomuje si ztrátu dětství a závislosti a v reakci na to může mít snahu se znovu přesvědčovat o ochraně ze strany rodiny.  Konfrontuje se s pravidly ve společnosti a začíná navazovat sexuální vztahy. Rozvod rodičů může v dítěti tohoto věku vyvolat zmatek a nejistoty ohledně vlastního sexuálního a partnerského života. Následkem rozvodu může být opožděná adolescence (nechce vyspět, ale zůstat závislým dítětem), nebo naopak předčasná vyspělost. Rizikem je omezení kontaktu s jedním z rodičů. Adolescent vyhledává a chce trávit čas se svými vrstevníky a může proto odmítat návštěvu u druhého rodiče. Adolescent může vnímat rozpaky ve vztahu k vlastní rodině. Jednání rodičů je schopen již posoudit a na základě vlastního úsudku oba, nebo jednoho rodiče zavrhnout. Tento věk je nejrizikovější z hlediska poruch chování, jakožto následku rozvodu rodičů, které mohou mít antisociální charakter (užívání drog, sexuální promiskuita, útěky atd.).

Jak může chování rodičů zmírnit, nebo naopak prohloubit trauma dítěte

Já málo dětí, které by si přály rozvod rodičů. Stává se to v opravdu vyhrocených situacích, kdy jsou děti přítomny domácímu násilí, nebo jsou samy oběťmi domácího násilí, nebo jsou svědky nepřetržitých hádek a děti jsou už natolik vyspělé, že chápou, že není jiné východisko. Rozvod rodičů v těchto situacích přináší úlevu vše i dětem. Ve většině případů má ale rozhodnutí rodičů tíživý dopad děti. Nepřítomnost jednoho z rodičů, obzvláště za současného nepřátelského postoje mezi rodiči může v dítěti vyvolat pocity úzkosti, viny, studu, pokusy o obnovení vztahu mezi matkou a otcem, snahou ochránit je, vyřešit jejich problémy, a to na úkor dětských her, bezstarostnosti a školních výsledků.   

Pokud jsou vztahy mezi rodiči silně konfliktní, rodiče spolu nekomunikují a nekomunikují ani s dětmi o rozhodnutích, která ohledně rodinného soužití učinili, neujišťují děti o tom, že jejich vztahy k dětem zůstanou nezměněny, svým chováním ukazují dětem, že ztrácejí kontrolu nad situací a svými emocemi, hrozí, že bude v dětech vzrůstat masivní obava z opuštění rodiči, nebo jedním z rodičů. Jedním z úkolů rozvádějícího se páru je proto vysvětlit dětem, co se vlastně děje a přitom je nezatahovat do manželského sporu a už vůbec ne využívat je jako nástroj převahy nad ex partnerem. Ohled na city dítěte, jasná slova a ujištění o láskyplném vztahu obou rodičů k dítěti jsou jedinými nástroji, které mohou napomoci k tomu, aby dítě zvládlo rozvod svých rodičů bez větších traumat. Je potřeba volit slova a vybírat, co dítěti sdělit a co naopak zamlčet. Není vhodné dítě dopodrobna informovat o charakteru hádek, připisovat negativní charakteristiky druhému partnerovi, ke kterému má dítě citový vztah, se kterým se identifikuje a kterého potřebuje k vytvoření své mužské, nebo ženské identity. Děti, které mají důvěru v podporu svých rodičů, dokáží lépe zvládat těžké situace. 

První krok tedy spočívá v sdělení dítěti faktu toho, že se rodiče rozcházejí. Rodič, který odejde z rodiny s křikem a s bouchnutím dveří, může dítěti způsobit opravdové trauma. Dítě se pak cítí opuštěné, bezmocné a dává si odchod rodiče za vinu. Sdělení má proběhnout v klidu, jasnými slovy a ne příliš zdlouhavě. Není prozatím nutné dlouhé vysvětlování. Děti jsou v této chvíli příliš šokované na to, aby byly schopné poslouchat podrobná vysvětlení. V průběhu času budou další příležitosti k navrácení k tématu, zodpovězení otázek, vyjasnění dalších věcí a především k ujištění dítěte, že ono nenese žádnou zodpovědnost a vinu za to, co se přihodilo. Je přínosné, když je zpráva oznámena oběma rodiči současně. Dítě vidí, že je to rozhodnutí obou a že se na tom rodiče dohodli: :máma a já jsme se rozhodli…“). 

Je vždy lepší, když je oznámení učiněno ještě předtím, než se rozvod opravdu rozběhne. Mělo by se o tom, co přijde, mluvit s klidem, rozvahou, bez obviňování druhého rodiče a s ujištěním dětí, že se mohou ptát a vyjadřovat svoje úzkosti a obavy. Není nijak vhodné a ničemu neprospívá po dětech chtít, aby stav věcí pochopily. Úkolem dítěte není pochopit, proč se máma s tátou rozhodli, že se rozvedou. Je však úkolem rodičů je rozvodem provést tak, aby byly co nejméně traumatizovány. Rodiče musí připustit to, že děti budou ještě dlouho tesknit po společném životě v úplné rodině. V době rozvodu, ale ještě dlouho po něm, budou muset rodiče děti stále ujišťovat, že máma i táta je má rád, že ony nenesou žádnou vinu a zodpovědnost. Musí být ujištěny o tom, že s rodičem, který již nebude ve společné domácnosti, se budou i nadále vídat. Dospělý musí vytvořit takové podmínky, aby děti měly pocit, že situace, i přestože je nepříznivá, je pod kontrolou, a to pod kontrolou rodičů. 

Je třeba mít na paměti, že děti, které zažily vyhrocený rozvod rodičů plný nepřátelských postojů, vykazují podobné symptomy jako děti zneužívané, nebo zanedbané. Takovýto rozvod rodičů je opravdové trauma, které se otiskne v psychice dítěte. V jistém smyslu jsou tyto děti zneužité a zanedbané. Mnohdy se stávají nástrojem v rukou rodiče, který je zneužije k prosazení vlastního zájmu nad zájmem druhého rodiče.  Rodiče, kteří jsou příliš zaměřeny a zahlceni sporem s bývalým partnerem, nevěnují dostatečnou pozornost a péči citovým a jiným potřebám dítěte, které v tomto smyslu zůstává zanedbáno. 

Co tedy mohou rodiče udělat, aby zmírnili dopady rozvodu na psychiku dětí:

Namísto obvyklého shazování viny na druhého rodiče je třeba neustále monitorovat vlastní jednání s otázkou, zda nepřispívá k negativnímu prožívání dítěte. Rozhodně nijak neprospívá, ba naopak je škodlivé, pokud: dítěti je jedním z rodičů dáváno najevo, že on je tím dobrým rodičem, a druhý rodič je ten špatný a že by dítě mělo upřednostňovat toho, kdo se označil jako dobrý rodič, jinak bude mít problém. 
Při setkání obou rodičů před dítětem zamezit hádkám a snaze převálcovat druhého argumenty. Dát dítěti najevo, že tu jsou oba pro něj.
Nechat otevřené dveře tomu, kdy a jak se budou moci děti vídat s druhým rodičem, nebo s ním být jinak v kontaktu. Ideální je, pokud se rodiče v tomto obejdou bez soudního rozhodnutí a nechají vše podle aktuální potřeby a dohody.
Umět rozpoznat a oddělit svoje vlastní pocity a potřeby od pocitů a potřeb dítěte. Často jsou diametrálně odlišné. Rodič musí připustit a v zájmu dítěte jednat podle faktu, že bývalý partner, se kterým on aktuálně nechce už mít nic společného, je stále rodičem jeho dítěte a jako takový zůstává pro dítě nepostradatelným a nezaměnitelným. 
Pokud jsou tyto body pro rodiče těžko dosažitelné, je vhodné se zamyslet, zda by jeho zájmu i v zájmu jeho dítěte nebylo vhodné vyhledat individuální terapii, nebo poradenství.