Snažíme se stíhat mnoho věcí a právě pro ně mnohdy ztrácíme čas, energii i potřebný nadhled. Tím nejvíce trpí naše vztahy. A jak to řešíme my? Dříve, když se našim prarodičům něco rozbilo, dali to opravit. Když se něco rozbije nám, vyhodíme to a koupíme nové. Stejně tak jsme se začali chovat ve vztazích. Více si všímáme slabých stránek toho druhého a zapomínáme na to dobré. Máme odlišná očekávání a s příchodem potomků postupně zapomínáme na sebe a naše komunikace se omezuje pouze na témata týkající se dětí. Kdo je ráno odveze, kdo je vyzvedne, kdo je doprovodí na kroužky, jaký bude víkendový program, jak budeme trávit prázdniny atd. Nepovídáme si o nás, netrávíme čas jen ve dvou a stává se, že začínáme žít vedle sebe, ale vlastně každý sám…

Vztahy jsou velmi složité. Všichni je řešíme, řešili jsme a řešit budeme. Každý z nás je jiný, každý vztah je jiný, nachází se v různé fázi, období či stádiu a také jej ovlivňuje spousta různých aspektů. Mnohdy neznáme ani sami sebe a tak nemůžeme vědět, co chceme od toho druhého. Reagujeme na sebe, na své chování a jednání. Máme svá očekávání, která jsou mnohdy velmi rozdílná a také se jiným tempem či směrem vyvíjíme, neboť každého z nás formují a ovlivňují jiné věci. Každému z nás může pomoci něco jiného a tento projekt je tu pro ty z nás, kteří se rozhodli svou situaci řešit. A pokud jsou v rodině děti, je třeba prioritně myslet na ně a nezatěžovat je starostmi nás dospělých. Děti milují přeci bez podmínek a traumata, která jim rozchod rodičů může přinést, mohou mít pro jejich život zásadní dopad. A i my dospělí máme své slabosti, svá trápení, spoustu otázek a věcí, které potřebujeme pochopit a zpracovat si je. Není slabostí či prohrou přiznat si to.