Více než jen hračka

Tři příběhy dětí

Natálka je osmiletá dívka. Její rodiče jsou rozvedení. Manželství rodičů bylo velmi konfliktní, plné hádek i násilí. Natálka byla často svědkem ošklivých okamžiků, kdy otec fyzicky napadal matku. Mnohdy se s matkou před rozzuřeným otcem zamykaly v koupelně, nebo v pokojíčku. Rodiče nyní žijí odděleně. Natálka má mladší sestru. Obě dívky mají však stanovený styk s rodiči jinak. Mladší sestra je více s matkou, Natálka je více s otcem.  Matku i sestru má Natálka ráda, ale dny, které s nimi tráví, jsou často plné vzdorovitých a výbušných scén vůči matce i vůči sestře. Při různých společenských akcích, např. na výletech, nebo na táboře působí Natálka ale nenápadně, nekonfliktně, dokáže se zapojit bez problémů do společných her a činností. Natálka má neustále při sobě malého plyšového psíka. Nosí ho nenápadně, skoro až skrytě pod tričkem, nebo pod bundou, v kapse. Na hračce je vidět, že je již hodně stará, opotřebovaná, chybí očko a není úplně už úplně snadné rozeznat, že se jedná o malého psíka. Pokud někdo vyjádří o psíka zájem a zeptá se Natálky třeba, jak se psík jmenuje, nebo jak dlouho už ho vlastně má, tak ho Natálka rozpačitě schová a s patřičnou péčí ho učiní opět neviditelným, skrytým. Psík je jakoby její součástí, je všude s ní, rozhodně nemá být vystavován pozornosti druhých. Bez psíka by se Natálka cítila nesvá, možná zranitelnější, nekompletní. 

Týna je sedmiletá dívka. Její matka odešla s ní a spolu s dalšími dvěma jejími sourozenci od otce do jiného města. Otec žije s novou partnerkou. Týna za ním s mladším sourozencem jezdí jednou za čtrnáct dní.  Děti jsou často svědky pomluv ze strany otcovy nové partnerky na adresu jejich matky. Pomluvám a urážkám jejich maminky se nemohou ubránit, ani je nijak zastavit. Návštěvy u otce se staly pro Týnu noční můrou.  Týna má otce ráda a uvítala by, kdyby ji otec přijel navštívit do města, kde nyní s matkou žije. Toto přání, ale zůstává nevyslyšeno. Pro překonání stresu si Týna začala brát na návštěvu k otci malou plyšovou hračku, která je součástí jejího domova, kde žije s matkou. Hračka tak pro Týnu znamená přemostění mezi  domovem u matky a u otce. Pomáhá jí cítit se bezpečněji, dodává oporu při náročných situacích, kterým se nemůže bránit. Hodně by jí pomohlo, kdyby s hračkou mohla při pobytu u otce usínat. Bohužel ze strany otcovy partnerky jí toto není dopřáno. Hračka je jí sebrána a dostává ji až, když se zase vrací k mámě. 

Honzík je desetiletý chlapec. Rodiče jsou rozvedeni a již několik let probíhají soudní spory ohledně péče o Honzíka a jeho bratra. Honzík má malý polštářek, který mu pomáhá usnout. Polštářek si bere s sebou na návštěvy k otci. Pro Honzíka je obtížné spát mimo domov. Nejezdí proto na tábory, nebo na školy v přírodě. Bojí se, že bez polštářku by neusnul, a vzít si jej s sebou mu už brání stud. 

Přechodový objekt a jeho význam ve vývoji dítěte

Všechny příběhy ukazují, že některé předměty, nebo hračky se mohou stát součástí psychického života dítěte. Nejedná se o jakékoliv hračky, nebo předměty. Tyto jsou nezaměnitelné a pro dítě jedinečné. Jejich funkční smysl spočívá v tom, že pomáhají dítěti zvládat obtížné situace.  Předmět si dítě vybírá většinou už v kojeneckém věku. Pomáhá mu zvládat situace separace od matky, např. usínání, vzdálení se od matky. Předmět patří k dítěti, ale dítě již vnímá, že není součástí jeho osobnosti. Spojuje jej s matkou, avšak vnímá, že předmět matku nezastupuje. Tento předmět slouží jako jakési přemostění mezi ním a matkou ve chvílích, kdy je potřeba se od matky vzdálit. Nejčastěji se takovým předmětem stávají plyšová zvířátka, nebo šátky, cípy plen, nebo polštářky, kousky provázků atp.  Zpravidla se jedná o předmět hebkou, měkkou na dotyk i na tlak. 

Psychologický význam a jeho funkci popsal britský pediatr a psychoanalytik Donald Winnicott (1896-1971). Winnicott jej nazval přechodovým objektem. Dítě využívá přechodový objekt v procesu separace, při kterém začíná rozlišovat matku jako objekt oddělený od něj samotného.  Od počátečního stavu, kdy matku považuje za součást sebe, se přibližuje reálnému stavu. Tento proces má být podle Winnicotta pozvolný a přechodový objekt umožňuje bezpečné přejití od jednoho psychického stavu k druhému. Pomáhá dítěti udělat důležitý krok na cestě ke své individuaci, tedy uvědomění si sama sebe. 

Jedná se o velmi citlivý proces, při kterém dítě mobilizuje svoje kognitivní a emoční zdroje. Je proto velmi důležité nechat mu předmět sloužící jako přechodový objekt k dispozici. Není nutné zaplnit dětskou postýlku hračkami a plyšovými zvířátky. Dítě si samo vybere mezi předměty, které má k dispozici svůj přechodový objekt.  

Vývojová etapa, ve které si dítě vybírá svůj přechodový objekt, nazývá Winnicott přechodovým obdobím. Ze stavu, při kterém zažívá, že realita je utvářena jeho přáními, se začíná přibližovat k nahlížení reality, ve které matka je, nebo i není nezávisle na jeho přání. Psychoanalytikové hovoří o stádiu iluze omnipotence (dítě zažívá, že jeho přání je vždy skrze matku uspokojeno) a stadiu separace. Mezi těmito dvěma vývojovými fázemi je přechodové období. Dítě v něm má přejít k objektivnímu vnímání reality, aniž by bylo traumatizováno. Přechodový objekt dítě používá k utišení úzkosti ze separace. Nahrazuje v danou chvíli vztah s matkou (ne však matku samotnou) a slouží k experimentování s první formou vztahu s osobou, kterou již vnímá jako oddělenou od sebe samého. 

Jak se chovat k přechodovému objektu?

Dítěti má se má umožnit, aby mohlo mít svůj přechodový objekt při sobě. Postupně se od něho odpoutá ať už při vstupu do školy a v průběhu dalšího vývoje.  Důležité je netlačit na čas a nebrat dítěti přechodový objekt dříve, než se od něj samo odpoutá, ale mít dostatek trpělivosti. Také není nutné dítěti nějakou hračku jako přechodový objekt vnucovat, vybírat jej za dítě, nebo se snažit jej vyměnit za jinou hračku, nebo předmět. Právě tím, že se jedná o přechodový objekt má jeho přítomnost smysl pouze v určitě etapě jeho života, která bude ukončena postupně, kdy předmět bude pro dítě ztrácet dosavadní silný a hluboký smysl. Dítěti by mělo být umožněno brát si s sebou přechodový objekt při prvních cestováních.  Tímto způsobem zamezíme traumatickým zkušenostem jak pro dítě, tak pro celou rodinu. Je třeba pamatovat na to, že ne každé dítě má svůj předmět jako přechodový objekt. Více méně ale každé dítě má nějaký jiný způsob třeba rituální chování, nebo zvuky, nebo nějaký prostor, který mu může dát oporu v přechodovém období jako přechodový objekt. Rodiče by měli o tyto zvyky pečovat a mít důvěru v to, že dítě je jednou překoná a udělá další krok ve svém vývoji. 

Zpátky ke třem příběhům na začátku

Podle Winnicotta má přechodový objekt důležitý úkol spočívající v pomoci dítěti přejít z jedné vývojové etapy do druhé.  Jedná se o vývoj vlastního já, které se odděluje od matky a začíná vnímat sama sebe jako vlastní bytost, nikoliv jako součást matky. Tento vývojový krok je pro dítě nesmírně důležitý a dítě jej může prožívat velmi úzkostně. Pokud se tento krok z nějakého důvodu nepodaří, nebo pokud probíhá s obtížemi, překážkami, může to mít pro dítě v budoucnu psychické následky ve vztahu k sobě samému jakožto autonomnímu jedinci, tak i ve vztahu k okolnímu světu. 

K tomu, aby dítě překonalo úzkost ze separačního procesu s matkou, vybírá si přechodový objekt, a to již od věku 4-5 měsíců. Za příznivých okolností, kdy se dítěti podaří zdárně přejít z jedné vývojové fáze do druhé, ztrácí přechodový objekt pro dítě postupně význam, až jeho síla úplně vyhasne. Děje se tak pozvolna tím, jak dítě vrůstá do dalších sociálních vztahů ve svém životě a získává kulturní návyky společnosti, ve které žije. 

V našich příbězích jsme načrtli příběhy dětí, které jsou však nějakým způsobem traumatizované. Jejich rodinné vztahy neprobíhají uspokojivě a dětem neposkytují podmínky pro to, aby se cítily v bezpečí a přijaté. Všechny tyto tři děti se musí vyrovnávat s nějakou emoční ztrátou, ztrátou emoční vazby na jednoho rodiče. Traumatizované děti dělají ve svém vývoji krok, nebo více kroků zpátky a vracejí se do nižších vývojových fází. Necítí se natolik bezpečně, aby mohly ve svém vývoji postoupit a hledat cestu k vlastní samostatnosti a autonomii. Okolnostmi jsou nucené vyrovnávat se s tím, co jim schází. Regresí ve vývoji si říkají o své potřeby. K tomu, aby mohly udělat další vývojový krok, potřebují cítit bezpečí a tišit svou úzkost a proto se nedokážou vzdát svého přechodového objektu jako Natálka svého psíka a Honzík svého polštářku, anebo si znovu nějaký svůj přechodový objekt nacházejí, jako to udělala Týna. 

Z těchto příběhů je zřejmé, že se jedná o více než o pouhou hračku. Dávání dítěti najevo, že už je velké na to, aby tolik lpělo na své plyšové hračce, nebo polštářku, či snad případný zákaz této hračky může pro dítě znamenat citové trauma a překážku v jeho vývoji. Obzvláště u dětí traumatizovaných, i pokud jsou už školního věku, je nutné respektovat jejich potřeby a dát jim pro manipulaci s přechodovým objektem volný prostor.