Sekundární viktimizace jako riziko prohloubení traumatu obětí trestných činů

Vývoj v chápání oběti

Každý z nás se během svého života stane obětí nějakého násilného činu, ať už slovně, nebo fyzicky agresivního, nebo lži, podvodu, zneužití různého druhu. Většinou se dokážeme s těmito událostmi vyrovnat a v drtivé většině tyto nemusí narušit kontinuitu našeho života. Pokud jsou však násilné a agresivní činy intenzivní, mají dopad na kvalitu našeho života a mohou do něj i přinést nevratné změny s dopadem na zdraví, psychiku, sociální postavení. Z úspěšného člověka se najednou stane podlomený, vystrašený jedinec. Lidská civilizace se vždy snažila vymezit skutky žádoucí a nežádoucí, skutky právní a protiprávní, případně trestné a pachatele nežádoucího chování potrestat.  Obětem násilných a trestných činů se ale ne vždy v průběhu vývoje civilizace dostávalo pozornosti.

 Pozice oběti a vnímání oběti společností se v průběhu dějin měnily a vyvíjely. V pohanském světě praktikovaly obřady lidských obětí, které měly usmířit božstvo a umožňovaly žádat je o prosperitu a úrodu.  Usmrcení oběti bylo prováděno rituálně knězem a mělo sakrální charakter. 

V průběhu evropských dějin se obětem trestných činů dostávalo málo pozornosti z hlediska ochrany i podpory. Tento nezájem byl odkazem středověkého konceptu, kdy trestný čin byl považován především jako hrozba pro řád ve společnosti a následné právní dopady byly monopolem státu. Pojetí oběti bylo redukováno na pouhou podmínku pro uskutečnění trestného činu. Oběť byla ignorována a vyloučena z trestního procesu, jehož jedinými aktéry byly stát a zločinec.  

Tato situace zůstávala neměnná až do doby Osvícenství, kdy byla uznána rovnost před státem představovaným justicí. Pozitivismus vnímá oběť a pachatele trestného činu jako od sebe odštěpené jednotky. Pachatel je ten, kdo jedná, oběť je pasivní a nemá žádný vliv na skutek, tudíž nenese žádnou odpovědnost za následky činu.

 Tento náhled se mění v období minulého století po druhé světové válce.  Do popředí zájmu, a to spíše na poli bádání a studia, se dostává vztah mezi pachatelem a obětí. Odpovědnost za zločin není bezvýhradně přisuzována agresorovi. Zkoumá se i podíl obětí. Oběť přináší do vztahu s pachatelem určitou dimenzi, která má vliv na uskutečnění zločinu. Tento pohled mířící do dynamiky vztahu mezi pachatelem a obětí přinesl užitečné poznatky pro prevenci některých zločinů, ale i pro terapeutickou práci s obětí.  

V 70. letech 20. století začíná být oběť považována za subjekt nejvíce zranitelný v kontextu uskutečnění trestného činu, kterému se má dostat ochrana a obrana na institucionální úrovni. Je uznáno, že poškození nemusí být jen fyzické, ale stejnou měrou i morální a existenciální. 

Viktimologie a její předmět zkoumání

Jedna z prvních definic oběti se objevuje v rezoluci OSN č. 40/34 z 29.11 1985. Oběť je definována jako osoba, která individuálně, nebo kolektivně utrpěla újmu ve formě fyzického, nebo mentálního poškození, emočního utrpení, ekonomické ztráty, nebo zásadního omezení, či poškození na fundamentálních právech prostřednictvím trestných činů dle práva každého členského státu. Ve shodě s koncepcí zdraví jakožto stavu tělesné, duševní a sociální pohody klade definice oběti důraz kromě fyzického poškození i na složku psychickou, morální, ekonomickou, které mají také svůj podíl na kvalitě lidského života.

 Na oběť lze nahlížet z mnoha úhlů: její role při samotném činu, osobnostní předpoklady, její role při soudním procesu, její ochrana a snaha o zamezení prohloubení následků násilného činu na kvalitu jejího života. Role oběti jakožto předmět studia je zkoumána a popisována více disciplínami: kriminologií, sociologií, sociální patologií, psychologií, právem. 

Problematikou obětí trestných činů se zabývá poměrně nová vědní disciplína viktimologie (z latinského victima – oběť). Viktimologie má interdisciplinární charakter, který se projevuje různými přístupy k řešení viktimologické problematiky v rámci jednotlivých disciplín, zejména kriminologie, kriminalistiky, práva, forenzní psychologie a dalších disciplín, s jejichž poznatky pracuje a využívá je a sama je jejich přispěvatelem. Předmětem viktimologie je osobnost oběti, její predispozice k této roli, změny v chování a prožívání těch, kteří se stali obětí trestného činu. Zabývá se vztahem mezi obětí a agresorem, jakou roli hraje oběť v motivaci pachatele. Zabývá se následky trestného činu na oběti po stránce fyzické (zdravotní následky), psychologické (trauma), sociální (jako role oběti mění vztahy v rodině, v zaměstnání, mezi přáteli). Svými poznatky viktimologie přispívá k prevenci trestných činů, vytváření nástrojů právní ochrany oběti, k terapeutické práci s obětí. 

Viktimizace primární a sekundární

Viktimizace je proces, ve kterém se jedinec stává obětí trestného činu poškozováním, újmou na zdraví, nebo majetku. Spácháním trestného činu ale viktimizace nekončí. V dalších fázích oběť čelí následkům trestného činu, které opět mohou být na všech rovinách, jež jsou zásadní pro jeho zdraví a kvalitu života: biologická, psychologická a sociální. Dynamický proces viktimizace lze shrnout do dvou fází: primární a sekundární viktimizace. Primární viktimizací se míní vykonání trestného, násilného činu, jehož následkem je poškození druhého člověka. 

Sekundární viktimizace se odehrává na psychologické rovině. Dochází k ní nevhodnými poznámkami z okolí, ale i neprofesionálním přístupem policie, sociálních pracovníků, orgánů činných v trestním řízení atp. Oběť trestného činu se stává obětí znovu skrze vyvolané pocity nespravedlnosti, nepochopení, ponížení. Reakce z okolí, které k sekundární viktimizaci přispívají, mohou být bagatelizování následků agrese, zlehčování trýznivých událostí, pochybování o věrohodnosti výpovědi oběti, hledání příčin agresivního chování pachatele v osobnosti oběti, nevhodné otázky vzbuzující senzacechtivost. Je nesporné, že sekundární viktimizace významně ovlivňuje návrat oběti do normálního života a zbavení se role oběti. Často je strach ze sekundární viktimizace důvodem neohlášení trestného činu ze strany oběti. 

Podstatou sekundární  viktimizace je prohloubení dopadů zločinu na oběť. Spouštěcí mechanismy sekundární viktimizace samy o sobě mnohdy nemají intenzivní sílu. To, co je zraňující, je jejich řetězení a to, že souvisí bezprostředně se zločinem, kterému byla oběť vystavena. Sekundární viktimizace  přichází ve fáze, kdy se oběť snaží zotavit. Její obranné mechanismy jsou ještě oslabené a už musí čelit další nepříjemné situaci. Pro okolí může být zhoršení psychického stavu oběti nepochopitelné. 

Mýty a stereotypy ovlivňující chápání oběti

K sekundární viktimizaci přispívá i řada zakořeněných stereotypů a mýtů ve smýšlení o obětech trestných činů. Je popsán mýtus ideální oběti, podle kterého mají oběť i pachatel jednoznačné charakteristiky. Oběť je bezbranná, ctnostná, bez poskvrny, nenese žádný podíl na vzniku zločinu. Pachatel je silný, špatný. Čím více se oběť vzdaluje od těchto charakteristik, tím více je ohrožena sekundární viktimizací. 

Mýty a předsudky se vážou i ke konkrétním trestným činům. Rozšířené jsou mýty o znásilnění, podle kterých slušná žena nemůže být znásilněna. Žena proti své vůli nemůže být znásilněna. Oběť přehání, zveličuje následky. Na znásilnění má podíl (např. vyzývavým oblečením chováním). Znásilnění si vymýšlí. 

Opředeno mýty je také domácí násilí. Podle zažitých mýtů se domácí násilí děje proto, že ho žena nezastaví, nebo neodejde od násilného partnera a nechává si ho líbit. Je na ni nahlíženo jako na závislou osobu na vztahu, který je patologický. Dalším rozšířeným mýtem je, že domácí násilí je jevem, který se vyskytuje zřídka, nebo že se vyskytuje pouze v socio-ekonomicky slabších vrstvách obyvatelstva. Podle jiných mýtů se vina za domácí násilí přisuzuje ženě, která partnera svým chováním k agresivnímu jednání vyprovokovala. 

Tyto mýty se často odvíjí od iluze spravedlivého světa, podle které je oběť nositelem dobrých vlastností a pachatel vlastností špatných. V takové iluzi spravedlivého světa se oběťmi stávají bezbranní slušní lidé a pachatelé jsou jednoznačně zlí, případně deviantní. V důsledku je pak jednoduše dobro ochráněno a zlo potrestáno. Stačí však, aby jeden ze dvojice a nezáleží na tom, zda pachatel, nebo oběť, se odchyloval svými charakteristikami od tohoto schématu a pro zachování iluze spravedlivého světa se začínají spouštět mechanismy sekundární viktimizace, což nejčastěji jsou bagatelizace újmy a očerňování oběti, přenášení zodpovědnosti a viny na oběť. V reálném životě se často stává, že agresorem může být vysoce postavená, vážená, vzdělaná osoba a reálnou obětí může mnohdy být i osoba, která nežije příliš příkladným životem (např. se potýká se závislostí na alkoholu, nemá zaměstnání apod.). 

Oběti trestných činů, které čelí sekundární viktimizaci, jsou ohroženy psychickou a morální újmou, která nese riziko prohloubení dopadů trestného činu na jejich zdraví a znovunavázání na sociální a pracovní život. 

Zákonem upravená ochrana obětí trestných činů v ČR

V České republice je ochrana obětí před sekundární viktimizací přiznána zákonem č.45/2013 Sb., o obětech trestných činů. Zákon používá pro sekundární viktimizaci druhotná újma. Definuje ji jako újmu, která nebyla oběti způsobena trestným činem, ale vznikla v důsledku přístupu Policie České republiky, orgánů činných v trestním řízení a dalších orgánů veřejné moci, poskytovatelů zdravotních služeb, subjektů zapsaných v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů, znalců, tlumočníků, obhájců a sdělovacích prostředků k ní.

Článek čerpá z těchto zdrojů: 

Čírtková, L.: Viktimologie pro forenzní praxi. Portál 2014. Galavotti, C.: Dalla sociologia della devianza alla sociologia della vittima: teorie, percorsi e prassi operative. Tesi di Dottorato in Storia e Sociologia della Modernità 2013/2014. Dostupné  na: https://etd.adm.unipi.it/theses/available/etd-05252015-212057/unrestricted/tesi_dottorato_Cristina_Galavotti.pdf