Rozvedeni, ale stále rodiče

Když se rodina rozpadá, obvykle to znamená těžkosti pro všechny její členy. Rozchod, nebo rozvod rodičů je bolestný proces pro všechny, kteří jsou do něj zapojeni. Nejčastěji ale trpí nejvíce děti, které nemají možnost podílet se na rozhodování.  V mnohých případech rozvod neprobíhá tiše a hladce. Spíše se stává, že manželé k němu dospějí po delším, či kratším období plném konfliktů a zvratů, emočních bouří a zklamání, hádkách, do kterých mohou být nešťastně vtaženy i děti, ať už přímo, nebo jako svědci. Vztah mezi rodiči je devastovaný, jsou zahlceni pocity vzteku a nepřátelství jeden vůči druhému. Nevšimnou si, a v jejich emočním stavu je to i pochopitelné, co se děje s jejich dětmi a jak tato těžce narušená rodinná situace působí na jejich psychiku. Pokud na to rodiče někdo neupozorní a neposkytne jim průvodcovství při zvládnutí a projití konfliktu, nemají sami kapacitu na to, aby si uvědomili potřeby svých dětí. Děti potřebují v těchto chvílích obzvlášť být ujištěny, že i když máma s tátou se rozhodli žít odděleni, tak je mají stejně oba rádi a že se o ně oba dál budou starat. Uvědomění si potřeby dětí může rodičům pomoci vypořádat se se situací rozvodu klidněji a konstruktivněji. K tomu, aby zvládli připravit děti na nový styl života a nedělali pro situaci ještě těžší, se musí vypořádat s vlastními emocemi. 

Výchova založená na tom, že se na ní podílí otec a matka ve své mužské a ženské roli je  pro vývoj dítěte nenahraditelná. Dítěti poskytuje vztahy, na jejichž základě si tvoří svou identitu, a to nejen v prvních letech života, ale i na prahu vstupu do vlastního dospělého života. Vychovává se ve dvou, a to v alianci mezi matkou a otcem. Tato aliance je často zpochybňována a narušována, když se vztah páru rozpadá a rodiče se oddělí. Často dochází nejen manželského odloučení, ale i k odloučení od rodičů. Zatímco však manželské odloučení je psychologicky možné, odloučení od rodičů psychologicky možné není. Nelze odloučit od osoby, na které je dítě bytostně závislé a od které si utváří svou vlastní identitu.  Nelze oddělit od rodiče. 

Tato vztahová složitost rodiny vyžaduje mnoho úsilí nejen v oblasti práva, ale i na poli psychologie, sociální práce, edukace, mediace, aby zároveň při rozpadu manželství nebyla poškozena práva děti na oba rodiče. Nelze považovat za samozřejmé, že rodičovská spoluzodpovědnost bude automaticky zaručena ve dvojicích, které žijí v konfliktních situacích. 

Všichni rodiče sdílejí jednu stejnou hodnotu, a to je láska k dětem. Jednají pro dobro svých dětí. Sdílení tohoto citu a ideálu je jádrem aliance mezi otcem a matkou a vytváří solidní základ vzájemné důvěry nutné ke spolupráci. Toto, co je za normálních okolností zřejmé, působí hlavní potíže rozvádějícím se a rozvedeným párům. Je proto potřeba věnovat mnoho času na budování vzájemné výchovné harmonie, na hledání společných odpovědí na otázky týkající se vzdělávání dětí, sdílení očekávání, obav, radostí a společně se rozhodovat na vzdělávací perspektivě. 

Pro mnohé rozvádějící je vskutku obtížné vzít v úvahu, že bývalý partner, který je v současné chvíli považován za zdroj vlastních těžkostí a strastí, zůstane ale navzdory tomu všemu nejdůležitější osobou v životě dětí.  Je potřeba oddělit vlastní pocity a zkušenost od pocitů a zkušeností dětí. Bývalý partner je často při rozvodu vnímán jako destruktivní osoba, které by se měli všichni vyhýbat. Toto vnímání ale nemusí být vnímáním dětí. K tomu, aby rodič byl schopen oddělit svůj manželský život od potřeb svých dětí, je zapotřebí, aby byl schopen převzít odpovědnost za vlastní selhání. Musí si uvědomit, že nebyl schopen ovlivnit vztah, aby z něj udělal harmonický a šťastný svazek. Pro mnohé je to obtížné přiznání, zejména v prvních letech po odloučení, kdy tendence je především soustředit se na selhání a chyby druhého.

Psychologická podpora v mnoha případech může rozvádějícímu páru nalézt řešení, jak udělat zvládnout přechodné období rozvoru tak, aby byl pro všechny co možná nejméně bolestivý. Zejména by tato pomoc měla posílit vědomí, že lze skončit jako manželé, ale ne jako rodiče. Děti musí vědět, že oba rodiče pro ně stále zůstávají matkou a otcem. Být rodičem znamená vědět, jak převzít zodpovědnost. Můžeme se oddělit, ale děti zůstanou ve spojení s druhým rodičem po zbytek svého života, a v konečném důsledku za to, aby zůstaly zachovány vztahy s oběma rodiči, nesou opět odpovědnost oba dva rodiče. To znamená zůstat v roli rodiče, i když jako pár jsme selhali. 

Praxe ukazuje, že klasické řešení právní cestou je z hlediska pohledu na situaci dětí zcela nedostatečné. Klasický model, kdy se rodiče s pomocí advokáta obrací na soud, aby za ně rozhodl a aby rozhodl i za jejich děti, které jsou ve věci nezúčastněné, nijak nezmírňuje partnerský konflikt, spíše jej často prohlubuje. Vynesené rozsudky, byť mohou být legislativně správné, mohou velmi necitlivě zasáhnout do života dětí. Válka mezi rodiči se vyostřuje a každý je zaslepen dosažením vlastních práv a nemá kapacitu na to, aby se zamyslel nad psychickým dopadem na děti. 

Alternativní cestou je pracovat s oběma rodiči i dětmi, a to již od samého počátku, nejčastěji od podání žádosti k soudu. Jedním z prostředků může být rodinná mediace. Mediace není párová terapie, ale prostor pro setkání a řešení konfliktů pomocí třetí nezúčastněné osoby. Dalšími možnostmi jsou služby rodinných konzultantů, terapeutů, dětských terapeutů, edukační kurzy pro rodiče. Tyto formy práce zahrnuje například tzv. Cochemský model, který vznikl v Německu, nebo organizace Cafcass ve Velké Británii. Oba tyto modely jdou na dítě-zaměřené, jádrem veškerého snažení a snažení všech zúčastněných profesí je otázka jak snížit riziko dopadu rozpadu rodiny pro dítě. Práce s rodiči má vést u zvědomení si svých rodičovských rolí a kompetencí v těžké životní situaci a nespoléhat se na neúčinné řešení „rozhodne za nás soudce“. 

Hlavní úkol rodiče spočívá ve výchově dětí. Výchova zahrnuje kromě mnoha jiného také utváření vztahu ke světu, k druhým a k sobě samému. Toto je zcela závislé na vztahu s rodiči a kvalitě těchto vztahů. Výchova dětí je umění, v němž výuka a učení jdou ruku v ruce, Je to příležitost k růstu nejen pro děti, ale také pro rodiče. Zdravý výchovný přístup respektuje hlubokou povahu dětí, jejich jedinečnost a neopakovatelnost. Vychovávání znamená pomáhat jim stát se tím, pomáhat jim v tom, aby se jejich potenciál mohl plně projevit. Výchova se odehrává v každodenním životě zúčastněných. Dospělí v tomto procesu zanechávají svou stopu a podněcují rozvoj osobností svých dětí. Výchova a vzdělávání dětí neznamená jednat přímo a lineárně, vytvářet specifické následky jednání a chování. Znamená to především vytvářet příznivé prostředí, podmínky a souvislosti, tvořené emocionálními vztahy schopnými podporovat změnu a vývoj dětí. 

Člověk je vztahová bytost. Rozvíjí se pouze ve vztahu s ostatními. Každý z nás od prvních let života prožívá vztah s ostatními a zejména se svými rodiči jako prostor, ve kterém je naše jedinečnost, naše neopakovatelná individualita rozpoznána a akceptována. Lze říci, že rodina jako vztahový prostor je pro člověka zásadní. Do vztahu dospělý dává své vlastní já, svou zkušenost, svou osobu, své znalosti; díky tomu je autoritativní, důvěryhodný, schopný podporovat růst dítěte.

Děti potřebují prostřednictvím svých rodičů zažít pocit bezpečí, blízkosti, pravidla a důležité hodnoty pro svůj růst. Rodičovství znamená doprovázení dětí od úplné závislosti k autonomii za naslouchání potřebám dítěte. 

Výchova dětí je společným závazkem rodičů nevyhnutelně spojený s kvalitou jejich vztahu. Je přirozené, že je snazší dosáhnout dohody mezi dvěma rodiči, kteří žijí šťastným partnerským životem, nežli u rodičů, jejichž vztah je konfliktní, nebo ukončený. V těchto případech je nejen problematičtější porozumět si navzájem, ale existuje riziko, i když mnohdy neúmyslné, zatažení dětí do konfliktu páru. Toto přispívá k dalšímu utrpení dětí. I v krizových situacích by měli rodiče odlišit svůj partnerský vztah od rodičovských kompetencí a zodpovědnosti a usilovat v zájmu děti o nalezení dohody ohledně další výchovy dětí. 

Děti mají právo zůstat vně konfliktu rodičů, mají právo svobodně milovat každého z obou rodičů, aniž by se cítili podmiňováni jedním z nich, mají právo na výchovu směřující k jejich pohodě. Je především v jejich zájmu dosažení dohody mezi rodiči. Umět rozpoznat tato práva dětí, ze strany rodičů, kteří již nejsou manžely, je výrazem otcovské a mateřské lásky.

Jen málo dětí si přeje rozvod rodičů. To se stává, když násilí a hádky jsou nepřetržité a děti jsou dostatečně staré, aby pochopily, že neexistuje jiná cesta ven. Ve všech ostatních případech děti trpí tímto rozhodnutím rodičů. Utrpení se prohlubuje zejména, pokud je jeden z rodičů obtížně dosažitelný, pokud nepřátelství pokračuje a děti jsou využívány jako nositelé nepříjemných zpráv, pokud jsou podněcovány proti jednomu nebo druhému rodiči. Děti pak mohou prožívat mnoho nepříjemných emočních stavů: živé pocity úzkosti, viny, hanby.  Pokoušejí se dát dohromady otce a matku, chránit je, řešit jejich problémy, a to mnohdy na úkor vlastníc psychických potřeb. To vše způsobuje mnoho problémů ve zdravém a harmonickém rozvoji osobnosti. Intenzita emocí se však liší v závislosti na akcích a reakcích dospělých. Tento strach se může vystupňovat, když dojde k silnému konfliktu a rodiče s dětmi nekomunikují o situaci a o svých rozhodnutích a to co nejvíce chybí je, že je nepřesvědčují, že se s nimi budou i nadále vídat.

Děti potřebují jasné a srozumitelné vysvětlení o rozpadu rodiny a o tom, jak bude dál vypadat jejich život. Dětem je třeba pomoci pochopit důvod odloučení, jinak budou mít tendenci klást ho za vinu sami sobě.  Jde o to, že nejde o to prozradit podrobnosti o intimním životě rodičů.  To, co potřebují, je být neustále ujišťováni o lásce a náklonnosti svých rodičů, která se nemění ani po odloučení.

Je třeba také ověřit, že vysvětlení pochopily a přijaly. Pokud k tomu dojde, jsou obvykle ochotni o tom mluvit, jinak se raději uzavřou. Mnohé děti si myslí, že rodiče se dříve či později znovu spojí. Tato myšlenka je jakýmsi popíráním reality a má za cíl zmírňovat bolestivé pocity, nepomáhá ale dítěti přizpůsobit se realitě.

Rodiče musí být připraveni na to, že budou čelit smutku svých dětí. Je třeba se tomu přizpůsobit, protože je nutné dát jejich bolesti hlas, poslouchat jejich obavy, umožnit hněv. Mnoho rodičů místo toho má tendenci je ignorovat, nebo dokonce i podceňovat význam společné diskuse s dětmi. Tito rodiče si neuvědomují problémy svých dětí a jsou příliš zahlceni vlastními problémy a emocemi. Od samého počátku se rodiče musí snažit udržet své pocity odděleně od pocitů svých dětí. 

Je nutné, aby si rodiče vynaložili úsilí a pokusili se překonat vzájemné obviňování nebo vzájemné pocity hněvu a pomsty, které často postihují děti více, než by měly. Rány, které jsou v důsledku rozpady rodiny nevyhnutelné tak mohou být omezené. Rodiče musí být schopni přizpůsobit se novým potřebám svých dětí. Z jejich reakcí má být zřejmá schopnost flexibility a pokračující snaha o vyjádření náklonnosti a vytvoření pocitu bezpečí.  Výchova bude efektivnější a úspěšnější, pokud existuje základní dohoda mezi rodiči, pokud se jim oběma podaří dobře komunikovat, sdílet praktické úkoly a každodenní problémy. 

Naše doba i přes všechny své krize a mimořádné události generuje novou pozornost vůči růstu péči o lidskou osobnost a její výchově k lidskosti. Zhruba polovina manželství se v dnešní době rozpadá. V sázce jsou osudy mnoha dětí. Nelze očekávat, že děti se samy automaticky přizpůsobí a samy zvládnou v tichosti své pocity bolesti. Nelze také očekávat od dospělých lidí, kterým se právě rozpadnul jeden z jejich životních projektů, že budou schopni za této obtížné životní situace oddělit vlastní pocity a potřeby od pocitů a potřeb  svých dětí. Řešení těchto sporů čistě po normativní linii se ukazuje z hlediska lidskosti jako nedostatečné. Je proto nadějí, že služby a přístupy na dítě-orientované, které se snaží prosadit svou vizi při rozvodových a opatrovnických řízeních, přestanou být alternativní a stanou se běžnou součástí praxe.