Jak vlastně vychovávat dítě a jaká výchova je ta správná?

Složitost výchovy

Správná výchova potomstva je otázka, kterou lidstvo řeší od úsvitu civilizace a na kterou se zdá nikdy nebude mít konečnou odpověď. Výchova se odehrává především v rodině mezi rodiči a dítětem. Způsob výchovy ale udává celý společenský systém, civilizační úroveň, politické uskupení, nebo politický systém. Jiná je výchova v totalitním systému, jiná bude výchova dětí v demokratickém uspořádání hájícím individuální práva, které bude rodičům nechávat více prostoru a nebude tolik zasahovat do citové sféry rodiny a hodnot, které chtějí svým dětem předat. Čím méně tlaku bude společenský systém vyvíjet na způsob výchovy, tím více budou moci rodiče s dětmi prožívat a rozvíjet citový vztah. Rodičovství a dětství tak bude mít větší šanci, aby bylo vnímáno jako šťastné. Čím více svobody ale máme, tím více tápeme v tom, kde je jí příliš, nebo v tom, zda si ji někde neupíráme. Podobně ve výchově tápeme v tom, kdy je autority příliš, na kolik máme nechat dítěti volnost v jeho rozvoji a kdy zasáhnout, kdy usměrnit.  Hledání správného vyvážení volnosti a nastavení hranic je v dnešní době možná hlavním problémem při výchově dětí. 

Prvním systémem obsahujícím určitá pravidla, se kterým se dítě setkává, je rodina. Rodina dítě orientuje na určité hodnoty, poskytuje mu určitý typ podpory a hlavně předává sociální dovednosti, bez kterých se dítě v dospělosti neobejde.  Rodina o dítě pečuje, zajišťuje mu podmínky pro přežití. Formuje jeho citový i kognitivní vývoj. Předává mu hodnoty a postoje, skrze které si utváří svou vlastní osobnost, vztah k sobě i k společnosti, k prostředí. Výchova je proces, při kterém záměrným působením na osobnost dítěte (zahrnujícím vůli, emoční i kognitivní složku) dochází k utváření jeho charakteru, postojů, přesvědčení, názorů a citů. Výsledkem výchovy je jedinec jakožto integrovaná, sociální bytost. Žádoucím cílem výchovy je svobodný jedinec, který dokáže svou svobodu sloučit s mravním řádem společnosti. 

Výchovné styly

Teorie popisuje tři základní styly výchovy. Všechny tři jsme mohli zaznamenat během posledních desetiletí i v naší společnosti. Mnozí z nás určitě v dětství zaslechli od dospělé osoby pozorujíce naše jednání poznámku: To my jsme si dovolit nemohli. Možná ještě častěji jsou tyto poznámky slýchány dnes od dospělé populace, která se srovnává se současnými dětmi. Tato poznámka odkazuje k faktu, že její autor zažil výchovu více autoritativní než dítě, které nyní pozoruje a se kterým se srovnává. Autoritativní styl výchovy znamená bezpodmínečnou poslušnost a podřízenost dítěte k autoritě, kdy se od něj očekává uposlechnutí všech příkazů a zákazů dospělé autority. V různé intenzitě a s různým důrazem přetrvával tento styl výchovy u nás až do konce osmdesátých let. V dobách našich praprarodičů byly role dítěte a dospělého jasně ohraničeny a dány. O jiném způsobu výchovy se příliš neuvažovalo. V dobách totalitního režimu státní ideologie a moc zasahovala i do fungování rodin a tedy i do výchovy dětí. Vybočovat v tomto směru a zastávat, případně vést věci podle vlastního názoru nebo přesvědčení, nebylo tolerováno. 

S uvolněním politických a společenských poměrů a nabytí svobody si rodiče porevolučních dětí uvědomili, že oni sami byli vychováváni ve strachu, zažívali ponížení, nepochopení. Nikdo se jich nikdy nezeptal na to, co by si přáli, co si myslí a mnozí se rozhodli, že této výchově svoje děti nepodrobí. Zvolili volnou výchovu, tedy liberální styl výchovy, který ponechává co největší volnost dítěti bez omezování jeho aktivity. S odstupem času lze tento trend hodnotit jako logický produkt společenských změn. Z hlediska výchovy se však tento styl výchovy neukázal být úspěšný. Negativem bylo setření rolí rodič/vychovatel a dítě, nebyly brány v potaz vývojové úrovně dětí a byly jim dány rozhodovací pravomoci, na které ještě nemohly být ve svém věku připraveny, nemohly být rozvíjeny empatické schopnosti a vztahy s druhými, protože dítě bylo zaměřeno příliš samo na sebe bez ohledu na své okolí, nedocházelo k předávání zkušenosti z generace na generaci. V dobré víře dítě nijak neomezovat, bylo dítě ponecháno sobě samotnému napospas. 

Ukazuje se tedy, že nelze dítě, byť je to z lásky, takto opustit a ponechat samotného, aby se ve světě samo zorientovalo. Potřebuje dospělého, který je již zkušený a ví, jak svět funguje. Od něj se teprve ono samo naučí, jak se stát zkušeným a tím, který bude také jednou vědět a znát, jak svět funguje. Je tedy třeba ponechat roli dospělého, rodiče, který má svou autoritu. Dítě je však chráněno před pocity nepochopení, ponížení, přehlížení. Je mu dán prostor při vyjádření se, diskusi, rozhodování, avšak rozhodování, při kterém se dítě učí rozpoznávat následky svého rozhodnutí. Ideálně jsou tyto podmínky dítěti poskytovány s ohledem na jeho věk. Tento styl výchovy se nazývá demokratický. Pokládá za nejdůležitější respektování dítěte jako samostatné osobnosti s právem o sobě poměrně svobodně rozhodovat vzhledem k věku a následkům jednání. Dítě musí současně poznávat svou odpovědnost vůči druhým lidem v rodině i mimo ni. Důraz se klade na dosažení společně přijatelného řešení konfliktů a na význam společného rozhovoru. 

Na uvedené tři styly je třeba nahlížet jako na teoretická východiska, která pomáhají pro zorientování se. Je třeba vědět, že v jednotlivých rodinách mohou být prvky všech tří stylů, nebo jeden a tentýž výchovný styl může mít mezi různými rodinami různou intenzitu. Výchova v rodině se odehrává skrze silné reciproční citové pouto rodičů k dětem. Ideálně se jedná o prožívání vzájemné lásky. Výchovné působení je zprostředkováno pomocí vzájemných komunikačních interakcí. Z charakteru těchto interakcí lze usuzovat na výchovný styl. Je však zřejmé, že výchova je složitý proces zahrnující osobnost rodiče a osobnost dítěte, citovou vazbu a komunikaci mezi nimi. Má tedy vždy svůj individuální rozměr. Lze očekávat, že při uplatňování např. demokratického stylu výchovy budu na konci výchovného procesu jedinci s různým charakterem, vlastnostmi, dovednostmi, názory, hodnotami a různým zabarvením citového prožívání. Je však očekáváno, že tyto prvky osobnosti budou v souladu se společenským řádem. Nicméně, dnešní trend uznává a od rodičů očekává, že dítěti poskytnou prožívání bezpodmínečné lásky a budou mu ukazovat hranice jednání nastavené širší společností. 

Tyto podmínky demokratický styl výchovy naplňuje (láska a hranice). Rodiče se ale často ocitají v nejistotě, jak vybalancovat svou autoritu tak, aby byla výchovně funkční a zároveň dítěti nezpůsobila emočně nepříjemný stav. Určitě můžeme souhlasit s tím, že prostředí, ve kterém je dítě akceptováno, milováno, kde vládne přátelská a přívětivá atmosféra, prožívá dítě důvěru a je pak samo schopno prožívat a navazovat přátelské a láskyplné vztahy. Na druhou stranu nemůžeme dítě vždy a za každých okolností uchránit před vlastními negativními pocity a před prožíváním negativních pocitů. Dítě se musí se naučit chápat, že i jeho jednání může mít dopad na emoční stav druhého člověka. Musí se naučit nakládat se svým vlastním vztekem, nebo strachem. Musí umět rozpoznat, kdy se zachovalo nesprávně a je třeba se omluvit. Aby pochopilo význam těchto situací, musí je i emočně prožít.  

Výchovná přesvědčení rodičů fungují jako blahá, či neblahá poselství pro dítě

Cílem výchovného snažení má být zdravý a spokojený, soběstačný člověk. Podle individuální psychologie Adolfa Adlera zažívá člověk pocit uspokojení, pokud jsou uspokojeny jeho potřeby sounáležitosti ke světu (prožívá optimální sociální vztahy), k povolání (uplatnění) a k lásce (intimní vztahy). Výchovné snažení by tedy mělo vést k tomu, aby bylo dítě jednou schopno mít s lidmi optimální vztahy, nalézt vlastní sebeuplatnění a prožívat lásku. Výchova demokratického stylu, která poskytuje dítěti emoční vřelost a zároveň tu fungují pevná pravidla s přiměřenými a požadovanými požadavky, může dítě vybavit takovými kompetencemi a duševními kvalitami, která mu napomohou k dosažení osobní spokojenosti a štěstí. Rodinné klima vytváří prostor a podporuje inciativu, oceňuje vyjádření názorů a myšlenek, přispívání nápady. Rodiče vycházejí z přesvědčení, že děti jsou schopné se rozhodovat a vedou proto děti k samostatnosti, nedělají věci za ně, podporují je k volbě alternativních možností. Děti tak nabývají sebedůvěru, jsou aktivní při řešení problémů, učí se spolupracovat a kreativně myslet.  Rodiče věří ve vzájemný respekt a prosazují rovnost. Vyhýbají se podporování pocitů viny. Dávají dětem možnost volby a odpovědnosti za svou volbu. Děti proto dokáží respektovat druhé, znají a přijímají hranice. Mají pocit sounáležitosti a důvěry. Učí se rozhodovat a zažívají, že mohou mít vliv na dění kolem sebe. Rodiče mají realistický odhad schopností svých i schopností dítěte. Jejich požadavky jsou proto přiměřené možnostem dítěte, přičemž se soustředí na jeho silné stránky. Dítě se soustředí na zadané úkoly, dokáže se prosadit a ví, že si může dovolit udělat chybu. Učí se tak být i tolerantní vůči druhým a jejich možnostem. Rodiče podporují v tom, co může dítě udělat samo a učí ho zdolávat překážky. Dítě má potom odvahu zkoušet nové věci a nevzdávat se. Děti vychovávané demokratickým stylem dokáží být nezávislé a samostatné. Vnímají hodnotu sebe i druhých, zažívají přijetí, dokáží převzít zodpovědnost, umějí spolupracovat a respektují pravidla. 

Pokud chybí pevnost hranic, pravidla, řád a rodiče nevyžadují respekt, zažívá dítě zmatek, nejistotu a bude očekávat, že okolí se mu vždy přizpůsobí. Rodiče jsou při výchově nedůslední, netrvají na spolupráci dítěte a raději činnosti vykonají za něj. Takový výchovný styl vychází ze zažitého přesvědčení rodiče, že na něm samotným nezáleží, ostatní jsou důležitější než on a musí je ochránit, zejména musí ochránit dítě před jakoukoliv újmou, nebo nepříjemností. Dětem se poté vryje očekávání, že si vždy prosadí svůj požadavek, nerespektují práva druhých, naučí se litovat sebe a obviňovat druhé, nedokážou převzít zodpovědnost. 

V rodině, kde naopak panuje řád požadovaný z tlaku autority rodiče, schází emoční vřelost a bezpodmínečného přijetí. Dítě zažívá, že je přijímáno, nebo chváleno za poslušnost a za výkon. Rodiče se cítí být nadřazení, podléhají tlaku být dokonalí, přebírají za vše odpovědnost a mají výsadní právo o všem rozhodovat. Děti při této výchově zažívají obavy, pocity ponížení, skrývají svoje skutečné city. Cítí se bezmocně, neschopně. Nedokáží se rozhodnout a převzít zodpovědnost a stávají se závislými na rozhodnutí druhých. Nevěří ve své schopnosti. Bouří se, anebo se vzdávají. 

V běžném životě teoreticky definované výchovné styly nejsou přesně ohraničené, nýbrž se různě prolínají a rodina se k jednomu vždy více přibližuje. Demokratický výchovný styl, který se zdá být ideálním vyřešením protipólově položených stylů autokratického a liberálního, ve své čisté podobě prakticky neexistuje. Rodiče musí vždy využít své přirozené autority dané jejich věkem, rolí, životními zkušenostmi a musí to být oni, kdy dají pevné obrysy řádu a pravidlům nastoleným v rodině. Oni musí být ti, kdo budou trvat na jejich důsledném dodržování. To, nakolik rodič využívá své mocenské převahy a nakolik se snaží být důsledný, aniž by tím za každou cenu dítě stavěl do podřízeného postavení, se pozná podle styly komunikace a komunikačních intervencí, které při výchově rodič používá. Je rozdíl mezi tím, když rodič dítě odbude: Nediskutuj a udělej, co jsem ti řekla a tím, když mluví otevřeně o svých pocitech a důsledcích: Opravdu se zlobím, že jsi neudělal to, co jsem ti řekla, musíš teď proto…, máš možnost to zítra napravit. 

Výchova funguje na více dimenzích

Dle uvedeného rozlišení výchovných stylů lze vyvodit, že rodičovská výchova obsahuje vždy několik dimenzí. Pro výchovně úspěšné a optimální působení na dítě jsou důležité zejména dvě, a to již zmíněná emoční vřelost, neboli citová náklonnost a řízení výchovy. Obě dvě dimenze se ve výchově projevují různou intenzitou od kladného až záporného pólu. Emoční vztah může být naplněn vzájemnou láskou, kdy rodiče citovou náklonnost k dítěti vyjadřují, dávají mu ji a zároveň ji sami prožívají. Na druhém pólu může být stav, kdy se dítě cítí být odmítáno, přehlíženo a kdy rodiče nevyjadřují zájem o jeho city, o jeho potřeby. Dimenze řízení se týká výchovných požadavků a nároků na dítě a kontroly jejich plnění. Intenzita od slabého až velmi silného řízení, případně rozporuplného (nedůsledného) řízení je dána mírou a rozsahem požadavků, jejich přiměřeností, způsobem vyžadování jejich plnění, kontroly. 

Výchovný styl, který rodiče při výchově uplatňují, obsahuje jejich přesvědčení, názory, ale i zkušenosti, které přebírají od svých rodičů. Předávají tak poselství, které jim samotným bylo výchovou komunikováno. Dítě si skrze rodičovské působení utváří představu u fungování ve světě, pravidlech a principech, vztahů ve světě, jakož i představy o sobě samém. Rodič do výchovy svých dětí vkládá svá přesvědčení o tom, co pro něj znamená být dobrý rodič. Přesvědčení opět vycházejí z vlastních zkušeností, které mohou hodnotit jako dobré, a tudíž budou dobré i pro jejich děti, anebo mohou být vlastní zkušenosti hodnoceny jako špatné, a tudíž je potřeba před nimi děti ochránit, např.: kdybych nedbal na pořádek, byl bych špatný rodič, jako dobrý rodič musím věnovat svému dítěti dost pozornosti, apod. Úskalím pak může být, že tato přesvědčení fungují samovolně a rodiče se jich snaží dostát bez vyhodnocení skutečných potřeb dítěte. Některé věci proto dělají, aby ukázali druhým a dokázali sobě, že jsou dobrými rodiči. 

Nejistota na rodičovských pozicích a specifika výchovy single rodičů

Tlak na rodiče je v dnešní době značný jak z odborných kruhů, tak i z populárního diskurzu. Slabost dítěte znamená selhání rodiče. Těmto nepříjemným konfrontačním pocitům se rodiče samozřejmě snaží vyhnout. Rodič je posuzován ze svého okolí nejvíce právě na již dvou zmiňovaných dimenzích. Je hodnocen podle citových projevů vůči dítěti a je od něho očekáváno, že zajistí, aby se dítě chovalo v společensky schválených limitech. Mohli bychom říci, že umění výchovy spočívá v nalezení správné míry emoční náklonnosti a řízení výchovy. Právě tento odhad, kdy přidat, kdy ubrat, abychom osobnost dítěte nepoškodili a zároveň zůstali dobrými rodiči, je zdrojem nejistoty v rodičovské roli. 

V nejistotě ohledně výchovných postojů a výchovy se často ocitají také rozvedené a single matky. Emoční pouto matky k dítěti je mnohdy poznamenáno pocity viny vůči dítěti za rozpad rodiny. Matka prožívá s dítětem jeho smutek, někdy ho i anticipuje a prožívá smutek a úzkost za dítě. V takovém emočním rozpoložení je obtížné zůstat pevní v řízení výchovy a v důslednosti při vyžadování dodržení výchovných požadavků. Matka, ale i otec dítě omlouvá a snaží se mu psychicky ulevit. Řešení výchovných situací jsou tak pro rodiče nejednoznačné. To, co by za normálních okolností považoval za vhodné a vyžadoval, je nyní zpochybněno a výchovné požadavky v sobě nesou hrozbu přitížení emočního rozpoložení dítěte. Dalším úskalím je, že rodič nyní zůstává sám bez podpory druhého partnera při výchově, což je opět zdrojem nejistoty. Na single rodiče jsou tak kladeny mnohem větší nároky, se kterými se musí vypořádat sám. Právě v této situaci je důležité opřít se o pevnost citové vazby s dítětem a důvěřovat tomu, že jako rodiče, byť single rodiče jsme pro dítě nezastupitelní. 

Jako rodičům a vychovatelům by nám mělo záležet na tom, aby naše děti v dospělosti žily šťastný a spokojený život, zažívaly přátelské vztahy s ostatními lidmi ve svém okolí, prožívaly láskyplné vztahy se svými partnery a zažívaly uspokojení v pracovní a kariérní sféře. Podle tohoto cíle bychom měli posuzovat, ať již jako rodiče v úplných rodinách, nebo single rodiče svoje výchovná přesvědčení, postoje, a komunikační interakce s dítětem. Ukázali jsme si, že různá výchovná přesvědčení a komunikační strategie bychom mohli přiřadit k určitým výchovným stylům. Na základě výchovného působení si dítě utváří vztah ke světu, k ostatním lidem a k sobě. Je třeba si ve výchovných situacích znovu a neustále klást otázku: Co tě chci teď naučit? Jaké poselství ti teď chci předat, abys jednou žil samostatný a spokojený život?, je třeba spolehnout se na vlastní rodičovské kompetence a dle posouzení odpovědi na tyto otázky korigovat vlastní výchovné působení. Nejdůležitější je však mít důvěru sílu citového pouta s dítětem a důvěru ve své vlastní kompetence.