Vždy jen naše děti

Každý vztah a každé manželství prochází občas nějakou krizí. Tak to už v životě chodí a je na nás, jak takovou životní zkoušku ustojíme. Krize nejsou snadné a většinou jsou pro nás zkouškou. Zkouškou nás obou, toho, jaký náš vztah opravdu je, čím pro nás je, jaké máme v životě priority. 

I naše manželství prošlo během těch dvaceti let nejednou krizí. Jedna z nich byla opravdu vážná a neměli jsme daleko k tomu, abychom se rozešli. Od té doby vím, jak se rychle změní láska v nenávist a nenávist opět v lásku. A jak jsme to zvládli? I když samozřejmě nemáme stále vyhráno. Odpověď je jasná – z několika důvodů.

Především jsme spolu nepřestali mluvit. Neuzavřeli jsme se před sebou, nerezignovali jsme na naše manželství a stále jsme měli snahu situaci vyřešit. I když, abych byla upřímná, jsme si tak rok přála, aby si můj muž našel někoho jiného a to rozhodnutí udělal za mne. Ze sobectví, z alibismu, protože jsem věděla, že nemám odvahu zničit naši rodinu. V tu dobu jsem si přitom přála žít úplně jiný život. Žít ho s někým jiným, kdo mi dával to, co mi v mém životě už nějakou dobu chybělo. Manžel mě neslyšel. Neměl pocit, že máme problém. Měl za to, že ten problém mám jen já. Pak se objevil někdo, kdo mi rozuměl, vnímal mě jako ženu, naslouchal mi a mohli jsme mluvit naprosto o všem vždy, když jsem ho potřebovala, byl se mnou. Jenže jsem až příliš odpovědná. A také vím, že mě ochraňovala jedna věc, kterou jsem od své kamarádky slyšela pár let před tím. Banalita, která mi nejednou napomohla zachránit mé manželství. 

Jedna z mých kamarádek se před několika lety rozváděla. Manžel si našel jinou ženu. Snažila jsem se být jí oporou, naslouchat jí. Jednoho dne se mi svěřila s tím, co ji trápilo úplně nejvíc: „ Víš, dokáži se vyrovnat s tím, že mě opustil a našel si jinou, protože si nechci vynucovat lásku. To by stejně nemělo žádnou cenu, a i když to bolí, časem se s tím smířím. Ale co mě opravdu bolí a trápí je to, že můj syn už nikdy nebude mít vlastního sourozence….“ Bylo mi jí líto a zároveň jsem si uvědomila sílu té pravdy a to, jak definitivní to je. 

A právě na to jsme si při každé krizi vzpomněla. Mé dítě už nikdy nebude mít svého vlastního sourozence a na to rčení – Mé děti, tvé děti, bijí naše děti. Opravdu tohle chci? Opravdu mi to stojí za to? Opravdu to nemá jiné řešení? Co je pro mě vlastně nejdůležitější? Nedá se to vyřešit jinak? Je to opravdu tak důležité? Nikdy jsem si naštěstí neodpověděla tak, že by mi tohle bylo jedno. A naštěstí jsem v tom viditelně nebyla sama. Je zřejmé, že i můj manžel si odpověděl na otázky a nastavil si priority tak, že ve finále jsem pro něho byla nejdůležitější já a naše děti. Každý nemá to štěstí. 

Vztahy opravdu nefungují bez snahy, bez toho abychom znali odpovědi na své otázky a měli seřazené hodnoty a priority. Vztahy dvou lidí nejsou jednoduché. Občas nás dokonce pálí dobré bydlo, a když ho máme, nevážíme si ho. Cítíme, že nejsme spokojeni a nedokážeme si to navzájem vysvětlit. Jako bychom na sebe mluvili jiným jazykem.  Proto má dnešní rada zní: Rozumějme především sobě, odpovězme si na všechny otázky sami před sebou, ať nás nic nezaskočí, nastavme si hodnoty a priority. Nalijme si čistého vína. Protože některé kroky jdou těžko vzít zpět.

Komentáře