JÁ NA BRÁCHU, BRÁCHA NA MĚ

Partnerské vztahy jsou těžké a jistě nefungují samy od sebe jen tak. Sklízíme to, co sami dáváme a stále se učíme. Je mnoho věcí, které jsou logické a přirozené, ale dojdou nám až ve chvíli, kdy je slyšíme, vidíme nebo je čteme. 

Nejednou jsem slýchala, jak tenká je linie mezi láskou a nenávistí a brala jsem to jako fakt, i když s dávkou lehkého podceňování. Pak jsem jednoho dne slyšela v rozhlase příběh paní, která v té době byla již vdovou. Její příběh mi ukázal, jak dokážeme být ve vztazích zásadně krátkozrací a místo toho, abychom se soustředili především na sebe a náš přístup, tak se utvrzujeme v chybách toho druhého. Vůbec si neuvědomujeme, co tím můžeme způsobovat. 

Paní vyprávěla o tom, jak před čtyřiceti lety měli s manžele velkou manželskou krizi. Dostala se do fáze, kdy ho nenáviděla, nemohla ho vystát a jeho přítomnost ji dusila. Chtěla se rozvést. Jenže v té době nebyl rozvod tak snadný. Rozvést se bylo společenským stigmatem a něčím, co se v dobrých rodinách neděje. Bojovala sama se sebou dlouhé měsíce, až se odhodlala svěřit své mamince. Maminka byla moudrá žena s životní zkušeností a nadhledem. Řekla jí, že než udělá takové zásadní rozhodnutí, ať si vezme papír a do levého sloupku napíše to, co jí na manželovi vadí, jak se chová, jak reaguje, co dělá… Žena si říkala: „Jo, to znám a do druhé sloupce budu muset napsat, co mám na něm ráda a to budu rychle hotová.“ Napsala tedy dlouhý sloupec o tom, co ji vadí. Jenže když chtěla vpravo psát ta pozitiva, maminka ji zastavila: „Nene, vedle napiš, jak ty na to reaguješ, jak se ty v těch chvílích chováš.“ Byl to opět dlouhý sloupec. Když měla hotovo, maminka papír vzala, přeložila ho na délku na půl a roztrhla. Tu zeťovu půlku zmačkala a zahodila. Dceři vrátila ten její sloupec a řekla jí: „Tak a teď se koukni, jaký on má s tebou život.“ Ženě najednou došlo, že těžko od svého manžela může očekávat, aby byl milý, pozorný, veselý, atd., když ona sama je věčně nerudná, naštvaná, otrávená, negativní a jen mu odsekává. Zkusila změnit své chování a přišel zázrak. Z jejího manžela byl úplně jiný muž. Nenávist odešla a přišla opět láska. Dál spolu žili dalších třicet let, než manžel onemocněl Alzeimerem a žena se o něj starala až do jeho smrti. 

Ano, mezi láskou a nenávistí je opravdu tenká linka a také je to o tom, že jako partneři na sebe vzájemně reagujeme. Měli bychom znát především sami sebe, oplývat nutnou dávkou sebereflexe a pak možná budeme překvapeni. Proto má dnešní rada zní: Zkusme začít u sebe a snažme se pro partnery být stále milovatelní, možná budeme překvapeni, co nám to přinese.

Komentáře